Když zraněný vede nevidomého

Nedávno jsem si při dopisování metodiky na hry k posilování vztahů mezi dětmi v kolektivu v základních školách vzpomněla na jeden velmi úsměvný, ale zároveň i silný zážitek z třetí třídy jedné základní školy ve Zlíně.

Hráli jsme právě hru na námořníky, z nichž se někteří po kruté bouři na lodi „zranili“. Jedněm navál vítr z daleké pevniny písek do očí a přestali tak na nějakou dobu vidět. Další byli „zraněni“ na nohou a nemohli chodit. Úkolem zdravých námořníků bylo pomoci těm zraněným dopravit se z paluby do kajuty.

Tak se ti „zdraví“ chopili těch „zraněných“ a dopravili je s vypětím všech sil tam, kam měli.

Najednou se dívám, že kolem mne projde velmi zajímavá dvojice. Kuba nese Ondru, Kuba přitom nevidí, ale poslouchá instrukce Ondry a jde tam, kam mu Ondra velí. Ondra vidí, ale zato nemůže chodit, a tak jej zas na oplátku nevidomý Kuba nese. „My si poradíme!“ řehtá se Ondra.
Jak originální a jednoduché 🙂 Nečekali, až jim někdo pomůže, i když byli „zranění“. Dali hlavy dohromady a vymysleli, jak si i v tomto stavu pomoci sami, nedbajíce svého momentálního handicapu.

Říkám si, jestli když jsem zase jednou za čas ve svém životě „zraněná“, je dobré sedět na zadku a čekat na pomoc. Jestli třeba není lepší se zvednout a najít něco jiného, co je momentálně v pořádku, něco, co můžu jít dělat a ještě tím pomoci druhým.

Ať žijí všichni Kubové a Ondrové, kteří nedbají svých omezení, ale využívají maximálně toho, co mají. A ještě si vzájemně pomůžou.

Díky, kluci, za ten zážitek s vámi! 🙂