SF přístup – přijít si na to, co v životě chci a jak k tomu dojít

„To je ale přece tak jednoduché!“ zvolala jedna z mých klientek na našem třetím setkání, když náhle došla ke svému „aha momentu“.
„Prostě stačí jen vědět, co vlastně chci a jak k tomu dojít.“
Velmi milá, neskutečně energická a na sobě tvrdě pracující studentka.
Přemýšlím v duchu, jak je možné, že „tak jednoduché“ věci často ve svém životě nevidíme.

Přemýšlím nad sebou a tím, že bych ráda na toto „jednoduché“ ve svém životě přišla mnohem dříve. Ne až na výcviku v SF terapii. Umět opravdu přemýšlet nad tím, co chci. Co chci já. A jak to má konkrétně vypadat, až to tak bude.

Možná proto, že nás nikdo neučil přemýšlet nad tím, co si vlastně přejeme. Co chceme my, ne co po nás chtějí rodiče, učitelé, zaměstnavatelé, přátelé, stát, instituce… Schválně – kdo z nás přemýšlí opravdu do detailu, co konkrétně vlastně chci? Co si přeji doopravdy dělat, jak trávit svůj čas… A kdo z nás pak dopodrobna zkoumá nejrůznější možnosti, jak k tomu dojít?
Já moc ne.

Tedy, dříve moc ne. Přišlo mi, že se spoustě věcí musím podřídit. Že jsou dané a já s nimi nic neudělám. Nebo že je tisíc důvodů, proč něco nejde, tak nemá smysl nad tím ani přemýšlet.

Anička, autorka věty „To je přece tak jednoduché!“ z úvodu mého článku, na to přišla. Obdivovala jsem ji, jak přemýšlí, jak na sobě tvrdě dře, aby změnila to, co jí nedává smysl, co ji trápí. Protože viděla, že to jde. Protože si věřila, že může. Že může ve svém životě leccos změnit, bude-li vědět, co to má být a bude-li chtít nacházet možnosti, jak toho dosáhnout.

Sleduji u lidí během konzultací, že každý člověk může změnit spoustu věcí ve svém životě. Stačí vědět co nejlépe a dopodrobna, co chci a proč. Pak se snáze hledají cesty, jak k tomu dojít. Vlastně – člověk si těch možností začne konečně všímat.

A tady někdy nastává to nejtěžší. „Co to, u všech všudy, vlastně chci?“ A jak to mám vědět, když se mě na to nikdy nikdo neptal? Nebo když jsem se na to častokrát neptal ani já sám sebe?

SF terapie mi přijde úžasná tím, jak vede lidi k uvědomění, že mohou spoustu věcí ve svém životě ovlivnit a změnit. Když si – třeba i po delším hledání – přijdu na to, co přesně chci, začnou se mi i objevovat možnosti, které mne k tomu mohou dovést. Ony ty možnosti většinou kolem nás už dávno jsou. Jsou to cesty, kterých jsem si dříve nevšimla, protože mě nenapadlo je hledat. Byly tu, ale neviděla jsem je. Nezaměřovala jsem na ně svou pozornost.

Příliš složité úvahy?

Tak teď zkusím nějakou „oddychovku“ – třeba takovou

SF pohádku 🙂

Byla jednou jedna žába. Seděla v tůňce blízko lesa a přemýšlela, jak ji ten život nebaví. Jak musí celý den skákat sem a tam a bát se čápa, co by si ji dal rád k snídani. Celý život skákala sem a tam a bála se. Ráda by měla kamarádky žáby, ale bylo tisíc důvodů, proč to nejde. Zlobilo ji počasí, hluk výletníků, co sem občas zavítali.

Jednoho dne přihopsala za žábou jiná žába. Dejme tomu rosnička. „Hej, žábo, dívám se na tebe, že tě to tu moc nebaví, což?“
„Ne.“
„A co bys tak ráda?“
„Nevím.“

Rosnička mlčí a čeká. Naší žábě po chvíli dojde trpělivost a když je rosnička neoblomná, zapne mozkové závity a začne tedy….áááchjoooo….přemýšlet.

„Hm…chtěla bych kamarádky. No jo, opravdu bych je tu chtěla mít. Noooo a ještě být v klidu.“
„A jak to můžeš zařídit, abys měla kamarádky?“
„Nevím.“

Opět žádná odpověď rosničky, žába tedy znovu s povzdechem začne přemýšlet. Oj…bolí to. Je to těžké. Kouřilo se jí z hlavy.
„Tak třeba bych je sem mohla pozvat. Vlastně…no jo, já jsem jim vlastně nikdy neřekla, že bych je tu ráda měla…! Hm…proč jsem jim to nikdy neřekla, vlastně?“
„To je skvělé, žes na to přišla, teď s tím můžeš něco udělat.“

Žába chytila vítr do plachet, nadechla se a spustila: „Ale když já nemám telefon, ajfoun, ajped, signál, simku, počítač, internet, wi-fi, dopisní papír, pero, obálku, známku, telegraf, teleport,…“
„A co MÁŠ?“
„Hmmmmmmmmmmmmm…………nooooooooooooo…….hlas a nohy.“
„?“
„Noooooooooooooo, tak asi za nimi……zajdu? A zeptám se jich?“
„:-)“

Protože by ta pohádka mohla pokračovat ještě spoustou slov, které by se možná nechtěly nikomu číst, shrnu už pouze její závěr. Tento rozhovor dvou žabích slečen (trvající ve skutečnosti asi tak měsíc, pro přehlednost však s jejich svolením zkrácený do pětiminutového rozhovoru – děkuji, milé žáby) končí dobře. Žába zjistí, že má hlas a nohy a vydá se za svými žabími kamarádkami pozvat je k sobě, aby nebyla sama, a najde si tak konečně prozatím alespoň jednu kamarádku. Navíc si uvědomí, že výletníci chodí vlastně vždy jen o víkendu a že na tu dobu může tedy pobývat v jiné tůni, na místě, kam nikdo nechodí, a mít tak svůj vysněný klid. Přišla na to, co chce, našla pak cesty, jak k tomu dojít. Konec dobrý, všechno dobré, ať žijí žáby, co našly svůj hlas a zjistily, že se mohou hnout z místa 🙂

A co čáp? Uletěl. I to se stává. Někdy nejde změnit všechno. Ale často se stává, že když člověk (nebo žába) s něčím začne, nastanou takové změny, které způsobí další změny. Ani někdy netušíme, jak se to podařilo. Čáp uletí, další problém se vyřeší nebo také k němu zaujmeme jiný postoj. Místo strachu můžeme třeba začít cítit hrdost nad tím, jak tuto obtížnou situaci zvládáme a co nás to naučilo. Pohádka mohla končit i tím, že se žába přestala čápa tolik bát, protože si uvědomila, jak je už díky němu obezřetná, vycvičená, jak dokáže rychle odhadnout situaci a rychle se skrýt do bezpečí, kdykoli přiletí. Co já vím. Možností řešení může být spousta…
Jen najít to svoje.

Ať se vám daří nacházet, co v životě chcete a potřebujete, a také cesty, jak k tomu dojít 🙂