Můj příběh
Při své práci využívám koučování, terapii a supervizi zaměřenou na hledání možností řešení –
Solution-focused (brief) therapy (SF)
vycházející ze systemických / postmoderních přístupů a zaměřující se na žádoucí budocnost klienta
a kolaborativně-dialogický přístup,
který se vyvíjel z rodinné terapie v Americe a jeho nosnou myšlenkou je podpora dialogu, spoluvytváření a partnerský přístup při práci s lidmi.
Baví mě provázet a podporovat lidi, kteří hledají a postupně nacházejí, co chtějí v životě dělat, aby se cítili spokojení a naplnění, podporovat je
při osobním rozvoji.
Baví mě spolu s lidmi hledat možnosti, sledovat, jak sami nacházejí svou vnitřní sílu, jak si uvědomují, co všechno umí a dokáží a že věci zvládnou. Mám radost, když sleduji, jak roste jejich sebevědomí a sebe-uvědomění.
Vycházím z přesvědčení, že každý člověk je největším odborníkem na svůj život, jen někdy ta svá řešení hned nevidí. Prostřednictvím rozhovoru tedy vedu každého člověka tak, aby si na své otázky mohl najít své odpovědi ušité na míru své situaci a svým potřebám.
Vystudovala jsem v Olomouci učitelství pro první stupeň a speciální pedagogiku, poté umělecké terapie se zaměřením na muzikoterapii, jednoletý úvodní terapeutický výcvik v kolaborativní praxi "Možnosti dialogu" v Brně u Narativu a navazující tříletý psychoterapeutický výcvik v Daletu v Olomouci (tzv. SF terapie zaměřená na hledání možností řešení). Ve své praxi jsem se setkávala s dospělými i dětmi (například při práci s dětmi z rozvádějících se rodin v programu inpirovaném Justine Van Lawick "Rodičem navždy" ve Zlíně), s dětmi i dospívajícími s postižením v rámci podpory rodin v olomoucké neziskovce Balanc, z.ú.
Nyní pracuji soukromě jako kouč, terapeut a supervizor, před nástupem na rodičovskou dovolenou jsem se u společnosti Madio ve Zlíně díky preventivním programům podílela na zlepšování vzájemných vztahů u dětí ve třídách základních škol, pracovala jsem i jako učitelka prvního stupně ZŠ a jeden den v týdnu jako průvodkyně v lesní školce. Nyní facilituji s kolegy roční běh výcviku "Možnosti dialogu" pod záštitou Taos Institute a Houston Galveston Institute u Narativu v Brně (www.moznostidialogu.cz).
Mám tři děti - Martínka, Miriamku a Rozálku, jednoho manžela 🙂 a spoustu zájmů, z nichž nejvíce miluji hudbu v různé formě (zejména té, kterou si s dětmi můžeme nedokonale tvořit sami) a které se v kombinaci s prací s dětmi věnuji přes dvacet let.
Když se mi podaří jít s nějakým člověkem kus cesty a slyším, že se cítí lépe, že našel svoje řešení, že už ví, jak dál, mám velkou radost.
Tím spíš, když vím, že je tento člověk součástí rodiny a z jeho posunu budou mít přínos i jeho děti, partner či partnerka – mám radost ještě větší. Stejně tak když mohu podporovat mladého člověka a vidím, že se pro svůj budoucí život naučil více o sobě, o tom, jak přemýšlí, co v životě chce a jak k tomu může dojít nebo když se zbavil nějakého svého strachu, obav a našel si svou vlastní cestu.
Práce s mladými lidmi mě nesmírně baví.
Ale ozvěte se klidně, i když je vám 100. Je mi to jedno. Jen když jste mladí uvnitř. Teda...byli jste třeba. A teď to možná nejde.
I mladý člověk někdy přijde o svou mladou duši pod tíhou okolností. Škola nanic, vztahy v háji, pocity ze sebe samého mizerné...
Jsem vděčná za tu možnost být u toho a sama přispět svou prací k tomu, aby se tohle u člověka změnilo. Funguje to ale i naopak. Zároveň každý člověk, který ke mně přichází na terapii, mě velmi obohacuje.
A já jsem za to moc vděčná,
že se od nich učím.
Mám za sebou čtyřletý terapeutický výcvik. Před několika lety mi kamarádka řekla o ročním studiu Možnosti dialogu skupiny Narativ v Brně. Protože jsme se v naší olomoucké neziskovce Balanc v té době zabývali podporou rodin dětí s postižením a pro mě bylo těžké překonat obavy týkající se komunikace – ještě k tomu s rodinami v mnohdy těžkých životních situacích, nakonec jsem do toho šla.
Studium bylo úžasné, našla jsem tu partu skvělých lidí a skvělých průvodců našim studiem, díky kterým jsem si také uvědomila, co je to svoboda ve vzdělávání. Bylo to místo, kde jsem se mohla svobodně rozhodnout, co pro své studium udělám, dělat chyby aniž by na ně bylo upozorňováno, místo toho jsem dostala podporu.
Mohla jsem mít na cokoli jakýkoli názor a zažít, že byl všemi přijat jako můj názor. Svoboda v dialogu, přijetí.
To se snažím dávat dnes i lidem, kteří za mnou přicházejí na koučování či terapii.
Na Možnosti dialogu jsem navázala tříletým psychoterapeutickým výcvikem u skupiny Dalet v mé oblíbené Olomouci. Tady jsme se všichni cvičili v odborném vedení rozhovoru při terapeutických sezeních, jak s člověkem, který k nám přichází, spolupracovat při hledání toho, co potřebuje a chce, jak podporovat člověka v jeho hledání možností a řešení, jak toho dosáhnout, co ve svém životě už dokázal a z čeho může čerpat, když prochází nějakou krizí...
Najednou jsem viděla, jak lidé, kteří mají problémy, dokáží během několika sezení nacházet svá vlastní řešení
...a odcházejí s úsměvem a posíleni objevem, že jsou schopni si sami pomoci, protože si přišli na to, jak to udělat způsobem, který je pro ně osobně nejlepší.
Špatný pocit, že chodím na terapii?
Dříve mi celá oblast psychologie, psychoterapie a psychiatrie splývala v jednu velkou neznámou a podivnou spleť lidí, kteří vás rozeberou do poslední buňky, vidí do vás “jako do studny” a v momentě odhalí i to, co jste o sobě sami nevěděli. A že pak ještě člověka zasypou spoustou dobrých rad, co dělat, spolu s výčitkami, proč to tak neděláte už dávno. Myslela jsem si, že si člověk na terapeutickém sezení před odborníkem z oblasti psychologie či psychoterapie musí určitě připadat jako ten největší blbec 😉
Navíc si uvědomuji, jak jsem často byla ovlivněna větou: “To se nedá nic dělat” a podle ní se bohužel řídila i v životě. Měla jsem nejednou pocit, že téměř nic ve svém životě nemohu ovlivnit, že se musím podřizovat okolnostem. A neměla jsem v sobě sílu a dostatečnou sebedůvěru věci měnit.
Zjistila jsem však, že srovnat si myšlenky v hlavě, a to u terapeuta nebo kouče, pro nějž je důležitý partnerský přístup ke klientovi, podpora, oceňování toho, co se daří, může mít pro život člověka velký přínos a mnohé změnit.
Navíc když k tomu člověk přidá bonus navíc ve formě SF terapie, která se zaměřuje na posílení sebe-uvědomění člověka, jeho silné stránky, terapie, která je velmi oceňující vůči klientovi, která se zaměřuje na každý detail toho, kdy se člověku dařilo, terapie, která vás posílí ve vědomí, že si sami tvoříte svůj život a je jen na Vás, jak toho využijete. Měla jsem možnost zažít ve svém životě a v rámci studia takové terapeutické sezení či koučování mnohokrát - jako terapeut, ale v rámci sebezkušenosti ve výcviku i v roli klienta.
Zjistila jsem najednou, že mi nejenže nikdo nestrkal nos do věcí, o kterých jsem mluvit nechtěla, že mi nikdo neudílel nevyžádané rady, ale zažila jsem naopak milé přijetí, toleranci k mým názorům a tomu, jak věci mám v životě já, povzbuzení a příjemné ocenění všeho, co se mi postupně dařilo.
A jsem za to velmi vděčná. I za naše facilitátory a lektory v Narativu a v Daletu, kteří pro mne byli a jsou velkým vzorem. Snažím se dnes provázet lidi stejně dobře, jako to dělali oni. Ať už se jedná o koučink, terapii nebo supervizi.
A mám obrovskou radost, když mi pak třeba studentka na druhé straně řekne, jak moc ji naše rozhovory posunuly a jak ji naučily přemýšlet jinak a řídit si život více podle sebe, nebo když se mi mladá maminka po skončení našeho setkávání svěří s tím, že si už konečně věří, že si najde práci, jakou si vysnila.
Chtěli byste to zažít taky?
Můžete si najít svého kouče nebo terapeuta, takového, který právě Vám bude sedět osobnostně i svým stylem práce (ano, kamarádce či kamarádovi může sedět něco úplně jiného než Vám a zároveň každý psychoterapeut či psycholog pracuje jinak).
Dopřejte si čas, kdy můžete v klidu přemýšlet. Většina lidí ví, co a jak dělat, jen nemají čas to promyslet, nebo jakýkoliv jejich nápad přehluší myšlenky typu: "To nemá cenu, to jsem už zkoušel a nešlo to, to nejde,..." Váš kouč nebo terapeut Vás nenechá, aby Vás tyto myšlenky ovládly. Bude se snažit s Vámi hledat, abyste našli to, co potřebujete.
V SF terapii jsme se několik let učili, jak si všímat toho, co lidé říkají, opravdově naslouchat, mluvit o tom, co řekli tak, aby mohli znovu slyšet znovu své myšlenky a uvědomili si, co jim to vlastně běží hlavou, učili jsme se přímo detektivní práci, abychom byli schopni všimnout si i sebemenších detailů toho, co se člověku daří či dařilo a které by patrně přešel, "že to přece nebyl žádný úspěch". Učili jsme se, jak sebemenšího úspěchu využít k tomu, aby se klient posunul směrem, kterým potřebuje. To, co lidé běžně řeknou "jen tak" zachytit, jakmile se to týká jejich přání a mohlo by se v něm skrývat jejich řešení.
Ve výcviku Možnosti dialogu a v kolaborativně-dialogické praxi jsme se zase snažili v sobě zdokonalovat dovednost opravdově a se zájmem naslouchat druhému, reflektovat a věnovat se i sebereflexi, přinášet do rozhovoru možné hlasy a pohledy druhých, kterých se klientův příběh týká. Oceňovat snahu, pokroky, dokonce i selhání jako běžnou součást života, z níž si můžeme vzít všechny zkušenosti a dovednosti, které jsme díky tomu načerpali.
Oba přístupy se vlastně krásně prolínají a doplňují.
Děláme všechno proto, abychom lidem z té obrovské kupy rozházených kousků puzzle, které nosí v hlavě, pomohli seskládat obraz jejich života podle jejich přání.
Může to být příjemné dobrodružství 🙂
