Vysoká hora

V jedné daleké zemi žil osamělý muž. Měl velké přání. Žít v zemi za velkou horou, kde jsou prý lidé spokojení. Dá se říci, že tedy i šťastní.

Ale hora byla příliš vysoká. Byla tak obrovská, že svou velikostí muže zcela ochromila a on viděl, že tuto obrovskou horu nikdy nepřekoná.

Tak zůstával stále na místě, kde šťastný nebyl a kde své štěstí nalézt nedokázal.

Každé ráno, když vyšel ze své chýše, pohlédl vzhůru a řekl: „Jsi tak obrovská, horo, nikdy tě nezdolám.“

Věděl o lidech, kteří ji překonali. Ale byl si jistý, že to byli lidé výjimeční, ne jako on. On, který to neumí, on, který na to nemá, on, který nemá tolik síly ani potřebných dovedností, zkušeností, povahových vlastností, štěstí, rozumu, vytrvalosti, odvahy,… On neměl vůbec nic, co by mu napovědělo, že se dokáže dostat do země za vysokou horou.

Jednoho dne – ani nemohl uvěřit svým očím – spatřil jiného muže, jak schází z úpatí hory dolů. Jaké to překvapení! Byl to skutečně člověk, který zdolal horu z opačné strany a nyní se vracel do údolí, odkud před mnoha lety odešel.

„Zdravím tě, příteli! Mohu tě poprosit o trochu vody a o chléb?“

Osamělý muž z údolí neváhal a svého nového přítele uhostil ve své chýši. Nemohl se dočkat, až se od něj dozví, jak dokázal tuto horu překonat. Věděl, že to bude díky jeho neuvěřitelným schopnostem a že sám nikdy nedokáže to, co on, přesto hořel nedočkavostí, až si vyslechne jeho příběh.

Když nastal večer, obrátil se tedy na tohoto muže a říká: „Pověz mi prosím, jak jsi dokázal překonat tuto horu? Tolik bych si přál ji také zdolat, ale je tak vysoká!“

Muž se chvíli zamyslel a potom řekl zvláštní odpověď:
„Je dobré, že vidíš celou horu a tušíš, co tě může čekat. Mně kdysi také hora přišla neskutečně vysoká, bál jsem se jí. Jedna věc mi ale pomohla:

Soustředil jsem se jen na první kameny.“

„Soustředil jsi se jen na první kameny?“
„Ano.“
„Co tím myslíš?“
„To můžeš sám poznat. Pokud najdeš odvahu a vykročíš.“
„Ale…“
„Omlouvám se. Když slyším tvé „ale“, pak raději odejdu. Jsem tu zbytečný.“ A měl se náhle k odchodu.

Osamělý muž z údolí rychle přiskočil ke dveřím a zvolal:
„Počkej! Vezmi mě s sebou přes horu. Sám to nikdy nedokážu. Ale s tebou ano! Budeš mi říkat, kam mám jít, co mám dělat, na jaké počasí si dát pozor i jak se vypořádat s nebezpečnou lesní zvěří.“

„Nemohu tě s sebou na tuto cestu vzít. Je to tvoje cesta. A co fungovalo mně, nemusí fungovat tobě.

Můžeš se snadno dostat do záhuby. Radil bych ti věci, které pomohly mně, ale které odpovídaly mým schopnostem, dovednostem a mým zkušenostem. Ty je máš úplně jiné. Zbytečně bys s sebou nosil obrovskou spoustu věcí, které by tě jen zatěžovaly, protože bych ti poradil, že mně pomohly. Ty si však možná dokážeš poradit i sám a tolik věcí s sebou nepotřebuješ, naopak bez nich budeš rychlejší, až budeš utíkat před šelmami. Já neumím rychle běžet, proto jsem s sebou nosil tu spoustu věcí.

K čemu by ti byl můj oštěp na dravou zvěř, když s ní neumíš zacházet? Ty můžeš využít svého rychlého běhu k záchraně. Oštěp by se ti mohl připlést pod nohy a zapříčinit tvou smrt.

Každý potřebujeme něco jiného. Už to chápeš? Kdyby ses řídil mými radami, měl bys příliš těžký náklad na tvé slabé tělo. Nikdy bys vrcholu nedošel…“

Muž smutně svěsil hlavu. Jeho nový přítel jej však povzbudil:

„Jediné, co potřebuješ je soustředit se pouze na první kameny.“

Odešel.

Zůstaly po něm jen otevřené dveře.

Druhý den ráno vyšel náš muž z chýše hluboce zamyšlen. Nemohl celou noc spát.

„Říkal první kameny?“

Vyšel k úpatí hory a rozhlédl se.

Bylo to VŮBEC POPRVÉ, co se díval z blízka na první kameny vysoké hory.

Nepřipadaly mu tak nebezpečné. Viděl, že první kameny, první úzkou cestu mezi nimi, by dokázal přejít.

„Když dokážu přejít první kameny… Pak uvidím, co bude za nimi. Třeba zjistím, že to půjde…“ a muž vykročil.

Netrvalo dlouho a vyšel vysoko nad zátočinu. Viděl vysoko nad sebou slunce a zaplnil ho úžasný pocit naděje, že se za horu dokáže dostat. Zjistil, jaké potřebuje boty. Uvědomil si, co bude s sebou potřebovat na cestu. Když kráčel po cestě, došlo mu, nad čím vším ještě musí popřemýšlet, než se vydá na cestu. Poznal zblízka její začátek. Už ví o cestě vedoucí na vysokou horu mnohem víc, než věděl ráno, kdy se vydal na cestu.

Vrátil se zpět. Bohatší o tolik poznání.

A to jen díky tomu, že ZAČAL. Že zdolal alespoň kousek cesty. Bylo to jen pár prvních kamenů, začátek cesty, jen kousek nad zátočinu.
Překvapilo jej, jak mnoho nových věcí zjistil na další cestu.

Ano, věděl, že toho netuší ještě hodně. Že ho čeká spousta věcí, na které se nemůže připravit. Ale věděl, že to zvládne.

Že se veškerá nebezpečí a těžkosti před ním budou odkrývat postupně a on jednu po druhé zdolá.

Vždy silnější zápasem s úkolem předešlým.

Ještě několik dnů zkoumal začátek cesty, chystal se, přemýšlel… A pak se vydal na horu.

Byla to ta nejtěžší věc v jeho životě.

Nevzdal se. Překonal mnohé obtíže, až se jednoho dne dostal z hory dolů. Na druhé straně.

Byl tak neskonale šťastný, že to dokázal! Konečně se setkal se spoustou lidí, kteří také před mnoha lety, stejně jako on nyní, zdolali horu.

Ach, jaké bylo ale jeho překvapení! Tito lidé tu žili stejným způsobem, jako žil on ve své zátočině za velkou horou! Starali se o svá pole, zvířata, měli své zvyky v práci i odpočinku, radovali se a občas byli smutní.

Přesto tu byl jeden velký rozdíl. Tito lidé, kteří tu žili, ušli kus cesty. Cesty, která je zocelila, cesta, na které víc poznali sebe i svět kolem, dravost i krásu přírody, prošli zkouškami. Dovedli se radovat z maličkostí, protože si vážili každé chvíle, kdy jsou tady. Byli si vědomi toho, co zvládli. Prošli tou stejnou cestou, jako on, proto začali být spokojení se sebou samými, věděli, že se dokáží poprat s překážkami, dokázali být vděční, všímat si toho dobrého kolem sebe i v sobě, byli tedy i spokojení, šťastní.

Už nevím, jestli muž z našeho příběhu zůstal v zemi za horou, zda se vrátil zpět, a nebo jestli šel objevovat do světa hory nové. Jisté však je, že od té doby žil jinak.

Žádná hora jej už tolik nestrašila svou velikostí. Věděl, že když bude chtít, může hory překonat. Stačí jen začít a poznat alespoň začátek cesty. Zbytek se mu bude postupně rozkrývat, jako úzká pěšina po cestě na vrchol.

Přeji tedy na závěr všem mužům i nám ženám, všem, které děsí jakákoli vysoká hora, překážka, obava či zkouška, která nás čeká, ať neváháme a vydáme se na ni. Postupně. Není třeba vyjít horu za jeden den.
Stačí zdolat alespoň několik prvních kamenů.
A vytrvat.

Děkuji svému kamarádovi, který mě inspiroval k napsání tohoto článku. Jeho mnoholeté trápení, s nímž nic nedělá, mne inspirovalo k tomuto příběhu a vlastně je celý o něm. Snad se nebude zlobit, když se v něm pozná, a naopak najde odvahu začít s prvními kameny na své cestě k životu „za horou“ 🙂

Zároveň děkuji paní učitelce, která nás kdysi v sedmé třídě základní školy měla jednu jedinou hodinu na suplování a tam nám řekla, že když jsme zavaleni těžkým úkolem, ať si hned ráno, jak vstaneme, řekneme: „Teď udělám jen toto.“ A až to zvládneme, pak si to stejné říct znovu. Rozkouskovat ten nesnesitelně velký úkol od začátku postupně krůček po krůčku. Nestarat se o tu horu věcí, co všechno je třeba udělat. Soustředit se jen na první drobný úkol. První kameny. Byla to jediná hodina v životě, kdy jsme tu paní učitelku měli. Tato myšlenka mi však pomáhá dodnes. A jsem ráda, že jsem paní učitelce za jejího života pak o mnoho let později ještě stihla poděkovat. S radostí toto její povzbuzení předávám dál.

A co je tou Vaší pomyslnou horou? Řidičák, státní zkouška či maturita, práce na svém seberozvoji, zbavení se strachu? Každý máme v životě neustále své „hory“, které nás vybízejí k tomu, abychom je zdolali a stali se silnějšími.
Některé je těžké překonat.

Zkuste zatím alespoň začít. Hledat možnosti, jak by to šlo. Alespoň začátek. Najděte si víc informací, co můžete, vyzkoušejte, hledejte, které Vaše schopnosti a dovednosti Vám mohou pomoci. Můžete se nějak už teď připravit na překážky, které se Vám pravděpodobně připletou do cesty? Posilněte svou vytrvalost tím, že si budete všímat toho, co jste už doteď zvládli. Ujasněte si, co bude, až to dokážete a mějte tuto svou vizi stále před sebou. Uvědomte si, kolik takových hor jste už ve svém životě dokázali přejít a jak Vás posílily.

A pokud máte před sebou horu takovou, že Vás děsí její velikost tak, že skutečně nevíte, jak dál, můžete se na mě obrátit. Ráda Vás hledáním Vašeho řešení provedu. Můžu Vám klást otázky, které Vám pomohou zamyslet se nad tím, jak Vy začnete své trápení překonávat, čím začnete, jak to má vypadat, až svou „horu“ překonáte, zároveň Vám pomohou zamyslet se nad tím, jaké jsou Vaše silné stránky a kdy jste v životě už něco takového dokázali a jak Vás to může inspirovat nyní. Věřím, že Vás pak Vaše jedinečné řešení Vaší situace napadne.

S přáním, ať nás naše hory v životě neděsí, ale vybízí nás k jejich překonání

Veronika